I tvoje utrpení má smysl...

Lukasová, Elisabeth: I tvoje utrpení má smysl. Logoterapeutická útěcha v krizi. Brno: Cesta, 1998. 

Mnohé momenty této knihy mi byly povzbuzením, byly odpovědí na otázky, které poslední dobou řeším...tak alespoň malé úryvky:

Záleží na úhlu pohledu...

"Na vyprávění pacientky jsem nereagovala slovy jako např. "již dvakrát jste zažila depresivní stavy, to je přirozeně důvod k zamyšlení...", Ne, řekla jsem z upřímného přesvědčení: "Cože, už dvakrát jste si pomohla pomoci z depresivní fáze bez cizího přispění? To je pozoruhodný výkon, který ukazuje, kolik vůle k životu a životní síly ve vás je! Bez těchto krizí, které jste prodělala, byste ani nevěděla, kolik vlastní síly máte k dispozici. Prožité utrpení vám ale ukázalo, jak jste ve skutečnosti vnitřně silná a pevná takže můžete směle hledět do budoucnosti. Kdo umí z hlubokého smutku najít východisko, ten se nemá čeho obávat.

 Malé slůvko útěchy ve velké bědně psychoterapeutických metod může být jako paprsek světla, který náhle umožní rozpoznat, co utajuje temnota: "že také tvoje utrpení má smysl, když mu smysl dáš." (Lukasová,1998, s.26-27)

Stres a odpočinek...

"Podle logoterapeutických principů jsou jak napětí, tak uvolnění, jak stres, tak oddech, důležitými póly lidských aktivit, mezi nimiž kmitá dobře dávkováná zdravá míra noodynamiky....

Stres je naprosto přijatelný za situace "mít cíl", něco vytvořit: bytí, které vidí svoji úlohu. Ten, kdo vidí před sebou (v budoucnosti) nějaké dílo, které pokládá za důležité a neodkladné, které by chtěl dokončit, vrhne se na práci, nehledě na stres a vynaložený čas a byl by nejvíce nešťasten, kdyby ho od toho někdo chtěl zdržovat. Jinak je to při oddechu, který předpokládá, že před tím (v minulosti) byl nějaký úkol proveden a je třeba zotavit se od vynaložené námahy, aby byly načerpány nové síly. Takové "uvolnění potom" není ani nudné ani frustrující, protože je ještě prozářeno spokojením z podaného výkonu, na který možno dívat se se zadostiučiněním.

Potíže se objeví tehdy, jestliže stres nemá žádnou budoucnost a oddech žádnou minulost, když se někdo nutí nesmyslně dřít, aniž by v podstatě věděl proč,  nebo když má jenom zábavu, aniž by předtím podal nějaký výkon, který by oddech a zábavu učinil smysluplnými.." (Lukasová, 1998, s.54-55)

Cesta naplnění, smyslu

Někdy se příliš zabýváme svým vlastním problémem, neustále kolem něj "kroužíme v myšlenkách" a tím si ho v podstatě ještě zvětšujeme... Někdy tyto naše myšlenky ještě umocňuje něčí "diagnóza", kterou si osvojíme a zaobíráme se tím ještě tím naším problémem ještě víc, připojujeme k němu to, co by s "nálepkou" mohlo souviset a vlastně se projevuje i u nás...

E. Lukasová v logoterapii doporučuje metody:  

v diagnostické fázi (určení problému): 

střídavá diagnostika: zájem se obrací střídavě k problému samotnému (kvůli získání informací) a strídavě k pozotivním životním náplním pacienta, které nemají se stávající problematikou absolutně nic společného...jde o to, aby člověk zbytečně nehyperreflektoval (přílišně se nezaobíral) svůj problém, ale dokázal odhalit své individuální možnosti, jak učinit jeho život co nejvíce naplněný smyslem a jak mu pomoci zakotvit v pokud možno hojných fázích hodnotového charakteru. (Lukasová, 1998)

v léčebné fázi: 

dereflexe: cesta, jak zapomenout sám na sebe (na svůj problém) tím, že se zaměříme na nějaký cíl, věnujeme se nějakému úkolu a nebo se v lásce oddáme nějaké osobě a na valstní štětsí myslíme co nejméně - štětsí se sodtaví samo (Lukasová, 1998).

v poléčebné fázi:

nalezení možnosti smyslu, orientace v ve vlastních hodnotových systémech:

Informace o individuálních možnostech člověka, které jsme získali v diagnostické fázi, budou stavebním kamenem pro další směr, cestu, orientaci.

Je důležité, aby se člověk dokázal vidět, jaké šance a možnosti má k dispozici a kde je jehi vlastní naplnění navzdory jeho problémům. Člověk musí svůj smysl nalézt sám, druhý mu ale může pomoci poukázáním na to, co v něm dříme a čeká na probuzení, aby podpořilo zdravé a nově se vyvíjející síly.

Je třeba, aby si člověk v životě dokázal vytvořit systém mnoha rozličných hodnot. "Kdo vše vsadí na jednu hodnotu, ocitne se velice rychle v nebezpečí, že ji ztratí a následkem bude zhroucení. Hodnoty totiž tkají nosnou síť ideálů, hobby, zájmů a aktivit, která, je - li to potřeba, zachytí i pád z velké výšky. Existuje přímá souvislost mezi mnetálním zdravím člověka a množstvím hodnot, které naplňují jeho život - možná, že toto je ze všech nejvyšší logoterapeutický princip porady, podstata nového člověka, který se nám dnes představuje." (Lukasová, 1998, str.60)